Účastníci expedice

patron Pája

Albert Einstein meteorologie a klimatologie, opatrovník dřevěného cepínu Petra Dostála, Kolumbus analýz Babího léta, gigolo trpící priapismem, miláček geografické sekce, nositel aspergerova syndromu, častý host v noční show Oprah Winfrey.

Čím je Miroslav Somora v autostopu, Alexej Stochanov v hornictví, Idi Amin v demokratickém hnutí, Trofim Lysenko v biologii, Wolfgang Priklopil v opatrovnictví, Timothy McVeigh v občanské angažovanosti nebo Günther Schabowski v bouračských pracech, tím je Pavel Treml v moderní meteorologii a klimatologii, stejně jako v etiketě a showbusinessu. Ne nadarmo bývá srovnávám s Járou Cimrmanem po sto letech, na své plné objevení a uznání si však musí analogicky počkat až do 60. let tohoto století. Stejně jako u expedice Akstaprakaz byl Pája přizván jako patron a tiskový mluvčí za účelem zlepšení obrazu výpravy v médiích a veřejném mínění.

Pavel se narodil někdy na počátku 70. let do rodiny univerzitně vzdělaných, leč nezaměstnaných, bihárských bezdomovců; jelikož však v reálném socialismu oficiálně bezdomovci ani nezaměstnaní neexistovali, nevydaly úřady Pájovi rodný list. Po absolvování kojeneckého ústavu a dětského domova, kde se naučil chodil, začal ze všech výchovných ústavů systematicky utíkat; nikdy však nikomu nechyběl (papírově ani lidsky), do pasťáku ho vždy doprovodil první příslušník SNB, který ho potkal.

Pájova meteorologická kariéra se započala na fyzickogeografické sekci PřF UK, kde se velmi brzy ukázal jako albertovský Hugh Hefner. Jeho nahodilé vztahy se studentkami, které ho pro jeho fyzickou vyspělost považovaly v prvním ročníku za vyučujícího a chtěli si zajistit zápočty, jsou dobře známé. V širokou známost v akademické obci vešel i jeho bonvivánský a hedónický život na kolejích Jižní město. Jeho odborná kvalifikace však nezadržitelně stoupala exponenciální řadou, a tak není divu, že Pája se se svou diplomkou na téma babí léto stal vůbec prvním laureátem Pulitzerovy a Sacharovy ceny obdržené za magisterskou práci. V důsledku toho je jeho tykání s profesory Kalvodou, Dostálem, Hamplem, Pavlínkem a prof. Rychtaříkovou již jen třešničkou na dortu. Že k tomu oni nedali souhlas je marginální a do životopisu to vlastně ani nepatří.

Pavel je jedním ze dvou českých geografů, kteří jsou uvedeni v biografické příloze Velkého klimatického slovníku IPCC při OSN. Druhým je Pavlův učitel a pozdější asistent Jiří Kastner. Skutečnost, že jsou to právě oni dva, které slovník zmiňuje, je jedním z nepřímých dokladů významu těchto dvou vědců pro českou meteorologii. Stejně tak fakt, že jsou nezřídka zmiňováni v časopise L’Année météorologique založeném Františkem Augustinem. Pavel Treml patří mezi ty geografické vědce, kteří se snaží překonávat oddělování sociálních a přírodních věd. Proto se snaží navštěvovat - seč mu síly stačí – hospodské akce svých kolegů ze sociální a regionální geografie.

Odborný vývoj Pavla Tremla je důkazem toho, jak důležitá je pro empiricky orientovaný výzkum teorie. Lze říci, že je příkladem vědecké efektivnosti opírající se o přístup, který formuloval Karl Popper: pouze takový výzkum, který testuje jasně formulované hypotézy, přináší podstatné výsledky (pozn. autorky - Mám ve své knihovně prakticky všechny významné Pavlovy práce a to mi umožňuje poměrně spolehlivě rekonstruovat vývojovou linii jeho díla). Po diplomové práci z roku 2007 na téma babího léta a několika empiricky orientovaných studiích, např. o využití obojživelníků v předpovědích počasí, následovala neméně významná práce o teorii komplexity v meteorologii, na ni pak navazovaly další teoretické práce o klimatologii a poznávání světa, příspěvek k teorii televizních rosniček, na kterou přímo navazovala kandidátská disertační práce. Ve stejné době Pája dopisuje dílo, které vytvořilo základy jeho dalšího myšlenkového vývoje. Je to Teorie komplexity a diferenciace počasí se zvláštním zřetelem na volatilitu fenoménu Únor bílý – pole sílí, kterou vydalo nakladatelství Univerzity Karlovy. Autor, kterému v době psaní této monografie nebylo ještě 40 let, v ní prokázal nejen neobvyklý rozhled v literatuře filosofické, historické, behaviorální a samozřejmě geografické, ale především to, co je na jeho díle nejdůležitější - tím je jeho schopnost konstruovat teoreticky fundované hypotézy, které lze empiricky testovat. Zdůrazněno musí být jeho nadání pro racionální spekulaci, která vidí za zdánlivě nespojenými fenomény hlubší struktury a obrysy řádu reality. Pája sám charakterizoval tuto svou práci jako pokus o vyjasnění charakteru totální, respektive universální diferenciace klimatu, a speciálně pak vlivu závlah v agronomii. Hlavní snahou této práce je zavést do vědeckého myšlení pojetí rozmanitosti, diferenciace a komplexity v rozpracovanější formě. Poměrně útlá kniha obsahuje i základní otázky, kolem kterých Pavel celý život krouží. Vrací se k nim, doplňuje je, někdy také pozměňuje a rozšiřuje. A vždy znovu je pak pomocí empirických údajů geografické povahy nově testuje. Dílo, které tak vzniklo, je mimořádně bohaté a inspirativní. To vedlo k ustavení tzv. Tremlovy školy, která nahrazuje zastaralou školu Albertovskou. Ono kroužení a reformulování otázek je patrné při srovnání jeho původní teorie komplexní meteorologie, která nese název Realita, počasí a klimatická organizace: hledání integrálního řádu. Tato nová práce má metageografickou povahu, a tím se nutně dotýká týchž problémů jako jeho bakalářská práce.

Ve všech pracech neopomíná Pája zkoumat vztahy mezi fyzickogeografickou a sociálněgeografickou diferenciací. Jeho dílo zahrnuje zhruba 200 odborných článků, několik skript, velký počet výzkumných zpráv a téměř 20 monografií publikovaných většinou komixovou formou. Pavel neustále prohlubuje základní tázání po integrálním řádu meteorologie. Typické je stálé doplňování pohledu na tyto otázky v konfrontaci s novější literaturou, nezapomíná i neustále odborně a velmi věcně vyvracet prakticky všechny názory zastánců i odpůrců teorií globálního oteplování.

Pokus zařadit tak bohaté dílo, které není ještě ukončené, je nesnadný. Z odborného hlediska není pochyb o tom, že Pavlovi jsou blízké jak klasické, tak i moderní makroklimatické teorie založené na analytických přístupech. Jistě je blízký i některým novějším evolucionistickým teoriím a tomu, co lze nazvat liberálním meteoinstitucionalismem. Pavel bytostně tíhne k holismu a nevěří jako Ernest Gellner a řada dalších autorů zabývajících se filosofií vědy v analytickou sílu rozkládání reality do nejmenších elementů, a poté v kognitivní sílu modelování vztahů mezi těmito elementy. Dílo Pavla Tremla je pro světovou meteorologii a klimatologii důležité zejména proto, že poukazuje na trvalý význam strukturálních elementů atmosféry. To je u geografa přirozené, ale Pavel navíc bravurně pracuje se soudobými teoriemi strukturace, a teoriemi, které zdůrazňují roli aktérů pro stav počasí. V posledních letech se dostává k hledání jemnějších metodologických postupů, důraz na makrostrukturální dimenze klimatu spojuje s metodologickou rigorózností. V tom je cítit jeho přírodovědecké zázemí, počínaje rodinou a konče čističkou odpadních vod, kde pracuje.

Pájovou centrální úlohou bude péče o meteorologické zpravodajství, jelikož při expedicích do vysokých nadmořských výšek a zeměpisných šířek je vliv počasí naprosto kritický; Pájův význam pro expedici je proto neoddiskutovatelný. V jeho týmu budou mj. také Miroslav Jakeš, Pavel Pafko a expertka na noční život v Barentsburgu Michaela Pixová. Většího odborníka a reprezentanta by Kasťa nenašel - o Pájovi se říká, že si ho zve k sobě domů jako gigola i Dagmar Honsová.

velitel Petr

Geograf dopravy se zaměřením na autostop v tropických oblastech, krom toho též bolševik, voyeur, tramvaják, účetní, klaustrofob, infantilní bisexuál, macho, oligofrenik a nositel Stendhalova syndromu.

Petr zastává náročnou funkci velitele polární výpravy – nikoli však proto, že by vynikal schopnostmi, inteligencí, autoritou, odvahou nebo morálními kvalitami. Nebyl demokraticky zvolen, samozvaným funkcionářem se stal proto, že se jako jediný z expedičního sboru na Špicberkách narodil. V trojnásobně padělaných dokladech sice jako rodiště figuruje Jindřichův Hradec, ale ve skutečnosti poprvé spatřil světlo světa na veterinární klinice ve Smolenského 13, Barentsburg-jih.

V křestním listě jako otec figuruje Vasilij Županov (ve skutečnosti je jeho otec synem slavného Pavla Trofimoviče Morozova), původním povoláním masér a toaletář na sovětské jaderné ponorce Leonid III. Od posádky ponorky si vysloužil laskavou přezdívku „Nataša“ nebo také „Holka pro všechno“. Po několika průzkumných plavbách byl vojenskou správou v Norilsku superarbitrován pro množství venerických nemocí. Na základě zjištění, že 70 % posádky nakazil pedikulózou (infekce filckami), byl vojenským soudem v Murmaňsku odsouzen na šest let nucených prácí v uhelných dolech Barentsburgu.

Tam potkává řádovou sestru Marii, vlastním jménem Anastázii Černockou, která byla ústředním výborem Českobratrské církve vyslána na misijní činnost na Špicberky, aby odčinila své minulé hříchy. Je známo, že opakovaně defraudovala mešní víno, ze kterého poté destilovala falešný francouzský koňak Curvoisier. Misijní činnost s cílem „obrátit ta bezbožná ruská hovada na pravou víru“ (arcibiskup Barnabáš 1979, s. 127) se však potýkala s naprostým nezájmem horníků o duchovní osvětu. Sestra Marie je brzy nucena improvizovaný klášter přeměnit na kancelář politruka, poté hostinec 4. cenové kategorie, noční podnik a nakonec plavecký bazén pro nudisty.

Poslední zařízení se stává opakovaným terčem kontrol místního hygienika, vedoucího stavebního úřadu, elektrikáře, hydrologa, gynekologa a tuleňáře Valentina Krupského, který shledává závady ve všech oblastech své odborné působnosti. Povolení ke kolaudaci vydává až na základě příslibu pravidelných lekářských prohlídek ženského personálu a funkce plavčíka s povolením fotografovat. Příjmy z provozu bazénu však nejsou dostatečné, a proto si Anastázie musí přivydělávat skládáním uhlí, věštěním z karet a kvalifikovanou prostitucí. Zákazníky láká na svou image pobožné, plaché a zcela naivní řádové sestry. Za předplatbu 30 rublů však nabídne takové praktiky, že se i Vasilij, perverzní děvkař a gigolo, červená studem a příplácí si za klasickou cudnou polohu. A tak je 23. dubna 1981 ve tři hodiny ráno na schodech pod Leninovou bustou počat budoucí velitel výpravy, který z důvodu pozdější imigrace do Čech přijímá jméno své matky.

Petr byl od počátku narušené dítě – s řadou tělesných a posléze i duševních nemocí, atavismů, abnormalit a mutací. Po otci zdědil morální relativismus, bisexuální orientaci, sklony k promiskuitě, ponorkové nemoci a submisivitě. Obzvláště neblahým dědictvím byla latentní klaustrofobie a strach ze tmy – nemoci z povolání kadeta na sovětské ponorce. Zde je třeba hledat kořeny Petrova rozhodnutí nejet do Tromsø autem se zbytkem výpravy. Po matce zdědil solidní sbírku sexuálních úchylek, fundamentalismus, bigotnost a schopnost přetvářky. Na první pohled sebevědomý a inteligentní mladík je ve skutečnosti pokřiveným, uslintaným ubožákem, který si svou permanentní frustraci vybíjí na plyšových hračkách a nedostudovaných kamarádech. Z jedenácti jeho bývalých partnerek celých pět propadlo lesbické lásce, tři skončily v náručí Pavla Tremla, dvě v náručí Viktora Květoně a jedna získala letos zlatou medaili v běhu na 800 metrů.

Temné aspekty Petrova chování se formovaly již od raného dětství. Díky matčině povolání tituloval Valentina Krupského a nejméně dvacet dalších horníků „tatínku“, přičemž frekvence výskytu tatínků se neustále zvyšovala. Vasilij Županov (toho času předák v dole Lev Nikolajevič II) otcovství nestydatě zapřel a snažil se Petrově matce vyhýbat, což v ulicích Barentsburgu nebylo úplně jednoduché. Od svých pěti let je Petr zaměstnán jakožto svačinář a nosič vodky pro noční směny horníků, vesměs pedofilů ve výkonu trestu. Z důvodu nedostatku slunce postupně ztrácí svůj typicky ruský vhled, blonďaté vlasy se mění na černé a všudypřítomný uhelný prach se mu zažírá do pleti. Po necelém roce se však jeho matka dostane do konfliktu s finančním úřadem v Pyramidenu a rozhodne se emigrovat do bratrského Československa. Vzhled tak Petrovi pomůže k rychlé integraci a resocializaci v novobystřickém romském ghettu.

Pak již následuje typický kariérní postup romských spoluobčanů – zvlášní škola v Jindřichově Hradci - ústav pro mladistvé delikventy v Kostomlatech – sportovní gymnázium v Českých Budějovicích a regionální geografie na PřF UK. Již v druhém ročníku VŠ přesvědčuje spolužáky, že není ženou, na studijním oddělení přetrvává omyl dodnes. Komplexy méněcennosti z chatrných studijních výsledků si Petr léčí na studentech zeměpisu a tělocviku, naopak podlézá primusovi Pavlovi Tremlovi, jehož navrhne do funkce senátora. S oblibou jezdí do nejchudších exotických zemí, aby viděl ubožáky ještě větší než on sám. Z abstinence je vyléčen při nucené expedici na Bajkal. Poprvé se přiotráví alkoholickými výpary, když devótně doplňuje sklenky Michalovi a ruským dřevorubcům. Na dráhu alkoholismu jej definitivně přivedou hodiny regionální geografie Dr. Tomeše, který je mu ochoten dát ze zkoušky trojku za předpokladu, že se s ním občas napije. Po obhajobě otřesné diplomové práce na téma prostituce v česko-bavorském pohraničí se naplno projeví Petrův slizký, bezpáteřní karierismus, který jej katapultuje do pozice pomocného back office úředníka nejmenované kosovské banky.

Expedice Lenin borealissimus se Petr účastní z důvodu zakrýt svou dlouhodobou neschopnost jet do Severní Koreji i plačtivého sentimentu vidět zase své rodiště – místo, kde byl v životě nejšťastnější.

plavčík Majkl

Geograf pivovarnictví Saudské arábie, krom toho též bazilišek, etnický Tatar, vágus a desperát, ekoterorista, uživatel všech možných omamných látek nejhrubšího kalibru, současně největší evropský xerofob (chorobý strach ze střízlivosti) a enfant terrible záchytných stanic.

Majklovi připadla poměrně sofistikovaná funkce expedičního plavčíka, protože jako jediný z výpravy umí plavat. To je však patrně jediná jeho pozitivní vlastnost. Má-li, přesněji řečeno měl-li, nějaké pozitivní vlastnosti dříve, dávno je již utopil v široké škále návykových látek. Je třeba upozornit, že Majkla nelze srovnávat s alkoholiky formátu Oldřicha Kaisera, Světlany Svozilové, Visarionoviče Stalina, Lenky Kořínkové, Edgara Poea, Štěpánky Haničincové nebo Karla Nešpora; Majkl totiž nesnese srovnání. V občanském průkazu nemá v kolonce Ostatní údaje uveden titul, ale Diagnóza F10, což v řeči medicíny znamená těžkou závislost na omamných látkách. Jakékoliv dobře míněné rady svých nejbližších směrem ke svému alkoholismu odbývá parafrázováním George W. Bushe a kategoricky tvrdí My way of life is not negotiable.

Majklův rodný list nebyl dochován, avšak z historických podkladů pramení dohady, že pravdepodobně nebyl ani nikdy vystaven. Jisté však je, že je synem hrdých pařížských měšťanů, ve společnosti francouzské smetánky byl od mala velmi oblíben a pro svůj stepní vzhled si vysloužil v dobrém míněnou přezdívku Chán. Přes všechna úskalí, která se rodině přihodila, se Majklovi dostává dobré výchovy a péče; v 10 letech již plynně čte, umí se podepsat a dojít si na nočník, místo chleba dostává meprobamat. Už v mladém věku však tíhnul k abnormální konzumaci tvrdého alkoholu a nemravným praktikám s dekadentními pařížskými yuppies přelomu 80. a 90. let. Bohužel byl nejen iniciátorem, ale i častým terčem sexuálních narážek a zkaženého chtíče. Mnohé pokusy o léčbu ze závislostí měly rozporuplné výsledky. Někdy Majkl omezil spotřebu alkoholu, ale začal pít perchloretylén, jindy přestal čichat toluen, ale začal šňupat sušené DDT. Největšího úspěchu dosáhl, když celý rok a půl si dokázal okenu a jiný alkohol alespoň ředit deuteriem nebo Pitralonem.

Majklovo životní prolínání světa alkoholických léčeben, školy a záchytek skončilo jeho dokončením studia geografie, diplomová práce byla samozřejmě na téma alkohol. Po zakončení studijních let se v jeho životě prolínají již jen světy léčeben a záchytek. Na geografii však nezanevřel. V hale své venkovské vily v Bezdědicích má nástěnou mapu světa, kam si zapichuje špendlíky do míst, kde se dostal na záchytku. Nejvíce se chlubí zásahy do Jižní Koreji, Irkutsku a Kuby. Nutno podotknout, že nejsevernější špendlík má zapíchnut ve švédském Lundu, takže od expedice daleko za polární kruh si hodně slibuje.

Majkl nenapravitelně propásl životní příležitost na světovou kariéru, když byl přes francouzskou aristokracii pozván jako náhradník za Michaela Žantovského na zasedání Bilderberské skupiny teprve jako třetí Čech v historii. Zde však začal sobě typickým způsobem repreprezentovat ihned po příchodu (vedle nasávání je to svérázná rétorika a nulový respekt k zavedeným autoritám) a byl vykázán už z foyer.

Majkl je jedním ze 3 majitelů jater s tvrdostí na pomezí topazu a korundu, proslýchá se, že by zvládly i lučavku královskou. Jeho životním krédem navždy zůstane Besser tot als nüchtern. Na Špicberky ho přivádí jeho dekadentní touha opít se za severním polárním kruhem, špendlík si však může zapíchnout nejseverněji do Tromsø.

hula tanečnice Jana

Pedogeografka se zaměřením na lateritové půdy, krom toho též bigotní mormonka, členka Světlé stezky, Majklova choť č.4, nositelka rozsáhlé melomelie, kulturní referentka expedice.

Jana se narodila na sklonku 70. let nešťastně nakombinovaným rodičům, otec byl synem Marie Fikáčkové, matka je sestrou Olgy Hepnarové. Otec se jako významná geologická kapacita v různých zaměstnáních točil kolem petrologie a příbuzných oborů, zde tedy možno vystopovat Janino zaměření k pedogeografii. Matka pracovala na ministerstvu zahraničí a zde, tehdy tak typickými, ženskými prostředky zařizovala výjezdní doložky a devizové přísliby pro nižší činovníky ROH a zahraniční zaměstnání otce, kam Janu s sebou brával. Nikdy však nevyšlo najevo, že tato snaha nebyla za účelem dosáhnutí kvalitního vzdělání pro Janu, ale pudovou touhnou trávit volný čas s alfa-samcem Alojzem Lorencem z vedlejšího ministerstva.

Jana tak již od útlého dětství získávala při pracovních cestách s otcem pozitivní vztaz k cestování. Například již v lednu '84 byla s otcem v indickém Bhopalu na pracovní stáži u firmy Union Carbide, po druhé čtvrtletí '86 pobývala na pripjatském geologickém pracovišti, dokonce zavítala i do kapitalistické ciziny, v březnu '89 se plavila kolem Aljašky na tankeru Exxon Valdez.

V roce '85 nacvičuje Jana s matkou v Praze na spartakiádu a poznává tam nového kamaráda Jiřího Straku. Matka se však inhed po spartakiádě dává, neznámo proč, na cestu zbožnosti a ještě téhož roku se jí, neznámo s kým, narodí druhá dcera. Neustále přitvrzuje míru bigotnosti, zpočátku jen nutí celou rodinu chodit do kostela, po čase začínají doma pít svěcenou vodu, ve finále se i u domácích zvířat objevují stigmata.

Pubertální věk znamená u Jany přirozeně období vzdoru. Při bohoslužbách čmárá kosočtverce v zákristii, hraje kompars ve filmech Tinto Brassa, vstupuje do Světlé stezky a snaží se dokázat, že dědeček z Číhoště byl jen šprýmař a ta 3. adventní neděle v devětačtyřicátém byl od něj jen kanadský žertík a ne rafinovaná likvidace neoblíbeného souseda. Její vstup na drogovou scénu není ani potřeba zvlášť vyzdvihovat, to se stává kdekomu, ovšem nebýt drogové scény, nepoznala by Jiřího Káru - prvního muže jejího života, kterého si (v důsledku otcových výhružek vraždou ze cti) poslého i vzala. Manželství však nemohlo klapat a rozvod se konal jen pár týdnů v zápětí. Katolická výchova velela Jiřího milovat nadosmrti, zbytky selského rozumu velely opak. Plna smíšených pocitů se alespoň nepozorovaně s parukou a o berlích zúčastnila Jiřího druhé svatby. Od té doby o něm neslyšela. Známostí s Michalem si, co se týče úrovně partnera, nijak nepolepšila, ale mateřské pudy potlačovat nelze. Na svatbu v domově důchodců v Ústí nad Labem i následnou párty v kostele byla pozváná široká geografická obec. V důsledku mnohých skandálů však tato akce nebyla v žádném případě plausibilní pro zápis do místní kroniky (inkontinence obou svatebčanů při obřadu nebyla tou nejhorší událostí).

Až po svatbě se Jana dozvídá, že Majkl patří k Mormonům a Adventistům sedmého dne (bratr mu zahynul při obléhání ve Waco) a ona není jeho první a jedinou manželkou. Nechce však již riskovat další nepřízneň osudu a s Majklem žije jako zelená vdova v Bezdědicích dodnes. Nekonečnou nudu a strádání jen nepatrně tlumí občasnými přivyděláváním si jako topless hosteska na moderátorských akcích Alexandra Hemaly. Manželství se nese zcela pochopitelně v duchu celibátu, a tak o potomcích nemůže býti řeč. Nebylo by to ani moudré, jelikož se před lety v deltě Dunaje při návštěvě posledního evropského leprosária v rumunské obci Tichilesti nakazila nevyléčitelnou a dědičnou formou lepry.

Na Špicberky Janu přivádí touha po misijní činnosti mezi eskymáky a odčinění minulých hříchů; nejvíce ji trápí angažování se za odpojení Teri Schiavo od přístrojů, ukrývání Biljany Plavšičové a posílání peněz sektě Óm Šinrikjó.

zmrzlinář Jan

Geograf automobilového průmyslu Polynésie, krom toho též motoristický nadšenec, sňatkový podvodník, filmový kaskadér, sběrač kovů a nositel fregoliho syndromu.

Jan pochází ze známé českobudějovické rodiny kariérních StBáků; matka od základní školy alkoholička, otec povoláním zvěrolékař plombuje zuby koňům na státním statku v Hluboké nad Vltavou, občas vypomůže na veterinární prosektuře. K jeho narození došlo 11. 2. 1979 v Litvínovicích u Českých Budějovic, přesně na 50 leté výročí nejnižší zaznamenané teploty v Československu. Matka se ten den vracela notně opilá z vesnické zábavy a náhlý porod (nikoliv však předčasný) jí už nedovolil dojít těch 5 km na sídliště Vltava. Jan se tak rodí před benzínovou stanicí do chladné noci a krátce po porodu umírá na podchlazení. Matka však přes otřesný zážitek na institut mateřství nezanevřela a dokonce se začíná chovat o něco méně frivolně. Vydrželo jít to přesně dva roky, na stejné zábavě v Litvínovicích 11. února otěhotní a dítě znovu pojmenuje jako Jan. Tento žije dodnes. S Janem se však táhne životem dědictví osudného data. Obliba mražených výrobků je však komplikace nejmenší. Nejvíce se na jeho již tak chatrném dětském zdraví podepisují časté hry na schovávanou v mrazáku, kde Jan často usíná. Zde lze vysledovat jasnou motivaci účastnit se expedice za polární kruh, genius loci a genius tempi 11. 2. Litvínovic má zapsáno v genech.

Školami Jan prošel bez větších potíží, odnesl si s sebou spoustu nových zážitků, dioptrií a poznatků o životě, naší republice, zvířatech, nebo také o tom jaké to je mít hlavu v záchodě při splachování. Poprvé se zde taky setkal se stinnými stránkami lidské duše, jako jsou závist, posměch či opovržení. Učitelé, pokud si na něj kdy vůbec dokázali vzpomenout, o něm mluví jako o tom "tichém klukovi s upřímným pohledem ze zadní lavice u okna, který si v hodinách jezdil s angličáky v kalhotech z jedné kapsy do druhé", a který vyhovoval všem charakteristikám Szondiho testu.

Jana plně charakterizuje fenomén automobilismu a vše s ním související. Vždy se snažil získat jakékoliv místo v nějaké automobilce (jeho brigáda jako odklízeč sněhu před skladem TPCA je pověstná), doma vaří výhradně na motorovém oleji a na legendárních hladových víkendech v Onšovicích používá jako palivo do grilu pneumatiky zcizené z Čkyňské skládky. Domnívat se však, že umí řídit či má řidičský průkaz by bylo mylné. Na příležitostný kaskadérský komparz do filmů s bouračkami nic z toho nepotřebuje, přiležitostně si rovněž vydělává mytím pneumatik v autobazarech. K mytí karosérií ho nikdy nepustili.

S manželkou Lenkou a lužickosrbskou služkou žije v hloubětínském holobytě (společné sociální zařízení s místní armádou spásy), kde pořádá kandaulistické srazy. V kritickém okamžiku koupě toho bytu mu jeho kolega Láďa zlomyslně zatajil svou tragickou zkušenost s hloubětínskými bezdomovci, ovšem to netušil, že Jan brzy nebude v časech manželčiných nepřítomností jejich návštěvy v bytě odmítat a najde si tak nové kamarády, s kterými může sdílet životní historky i lože.

Životním vrcholem a splněním vlasteneckého snu získat automobil Škoda byl bartrový obchod se skupinkou maďarských Romů, kteří mu za krabičku cigaret z odstaveného Fiatu polski odmonotovali čelní logo a nasadili škodovácký okřídelný šíp. Janovým životním posláním je překonat svá životní ponížení stran ne/inteligentní společnosti, která staví základy na dosaženém vzdělání a sociálním původu. Jeho hlavním úspěchem jest vypracovat se svědomitou pílí (možná i felací) na pozici zakladače plechů v rumunské výrobně Dacie. Je sice pravdou, že v tomto úzkoprofilovém oboru se ve celorumunskékm měřítku nachází na 119. místě (ze 120), ale přesto zbořil dogma vysokoškolsky fundovaných diletantů, kteří se buší do hrudí svými diplomy, aby obhajili svou neschopnost. Jen o málo méně významným životním vrcholem pro Jana byl půl rok předstíraného studia na Erasmu v Bratislavě, kdy ve skutečnosti toto období prožil na Pražském hradě v konkubinátu s Petrem Hájkem.

Do expedice se Jan dostal jako náhradní řidič pro okamžiky, kdy Majkl upadne v delírium, tj. dle střízlivých odhadů zhruba od Odoleny Vody.

mažoretka Lenka

Geografka se specializací na českou židovskou menšinu ve Vietnamu, krom toho též nejvýznamnější strakonická charedim, sufražetka, členka pražské zednářské lóže a sdružení Rosenkruciánů, popíračka holokaustu a přítelkyně Konstancie Železné.

Lenka pochází z rodiny ortodoxních chazarských židů a rodiče jí už od útlého věku vedle základů jidiš vštěpovali nenávist k aškenázským soukmenovcům. Do strakonického paneláku se přestěhovali z jeruzalémské čtvrti Mea She'arim, která jim byla málo ortodoxní. Ještě v dětství opouští rodinu otec Vladimír Stwora a emigruje do Toronta, s rodinou však kontakt neztrácí. Matka pracuje v nuceném výseku na prasečí farmě a jejím jediným koníčkem je občasné psaní oslavných článků do partajního časopisu Tribuna.

Ve školním kolektivu je Lenka zpočátku oblíbená, protože etnický handicap dokáže vynahrazovat zvýšenou pionýrskou angažovaností. Rok 1990 však znamená start antikomunismu, antisemitismu, antiheterosexualismu a antimaterialismu. Toto prostřední nemůže Lence svědčit, a proto se uzavírá do sebe a jejím skutečným přítelem je tak rodinné balení antidepresiv. Protlouká se gymnaziálními studii a ve školním prostřední získává první milostné i čórkařské zkušenosti. O milostných nechce Lenka ani její profesoři hovořit, o čórkařských je známo více. Například na posledním školním výletě do Hamburku v dubnu 2001 se v obchodním domě se spolužačkami vsadí, že ukradne kašmírový svetr. Na poslední chvíli však plán nevychází a tak zboží rychle strká do tašky nejbližšího nakupujícího. Dodnes Mathias Rust netuší, kdo mu zapříčinil povinnost platit pokutu 10 000 marek a pošpinil tak jeho doposud zářivou kariéru.

První pracovní zkušenosti Lenka získává hned v 18 letech. Plna mladistvého elánu (ale i neopatrnosti) se po dokončení strakonického gymnázia vydává s izraelským pasem do pákistánského údolí Svát. Naváže kontakt s místními Paštúnci a Tádžiky, kteří ji pomohou čelit předsudkům okolí. Zpočátku si vydělává slušné peníze jako kurtizána, ovšem banální chybou řadového úředníka v Saidu Šarif jí nejsou prodloužena pracovní víza a musí Pakistán opustit.

Rozhodne se pokusit štěstí v akademickém světě a odchází se svou největší kamarádkou Lucií Prknovou studovat regionální geografii na Albertov. Pražské intelektuální prostředí v ní probouzí geneticky zakódované pudy a začíná se stýkat s židovskou smetánkou a adekvátně tomu se politicky angažuje. Externě přispívá do webzinu Eretz, s otcem Stworou spravuje kontroverzní stránky zvedavec.org, předsedá ženské sekci v české pobočce Anti-defamation league a pracovně se stýká s Tomášem Vandasem. Ten ji seznámil se současným manželem Janem, kterému zaimponovala barvitým vyprávěním historek z Pakistánu.

Bohužel se u ní ve stejné době vyvíjí histrionská porucha osobnosti, kterou nedokázaly potlačit ani koňské dávky nejrůznějších medikamentů. Kontakty s vlivnými lidmy však neztrácí, jen jim o poznání silněji ztrpčuje život a využívá je čistě pro finanční zisk. Překládá pro české vydání slavné Turnerovy deníky od Andrew MacDonalda, bere slušné peníze za paliativní péči o Marii Kabrhelovou a čtvrteční večery tráví (neznámo proč) v mezonetu Valtra Komárka. Jediná nevýdělečná činnost tak zůstává občasné dopisování si s Mordechaiem Vanunu. Pikantní perličkou je její přátelství s Konstancií Železnou, se kterou ji pojí záliba v častém popíjení aromaticky věhlasného vína Mussigny ročník 1988.

Několik let již žije v pastoušce na hloubětínské periferii, kde s manželem velmi rychle získali pověst italské domácnosti. Rozbíjení talířů uprostřed noci není ničím vyjímečným, časté jsou i tiché, ale o to více podlé útoky (Jan jí např. přidává šunku do košér jídla, ona mu rozebírá autodráhu). Rovněž jí manžel musí v ložnici trpět chovnou stanici axolotlů, kteří dostávají pouze baklažán a Gráfovy kostky.

Na Špicberky Lenku přivádí vleklá krize středního věku; doufá, že chytne druhou mízu a její život nebude nadále tak všední.